Fotografie řidičky tramvaje měla úspěch na Czech Press Photo 2019

Lidovky.cz: Jakou emoci na snímku fotograf zachytil?
Je tam frustrace z toho, že musím výhybku přehodit ručně, že je šílené počasí a já musím do deště. Viděla jsem, kolik je na cestě vody a bylo mi jasné, že budu mít durch mokré boty i nohy. Pod vodou nebyly vidět koleje ani výhybka. Mísí se tam vše dohromady. Jako řidička pak nemám možnost se v tramvaji převléknout, takže zbytek směny jsem dojezdila v mokrém oblečení.

Lidovky.cz: Výhybky nepřehazuje počítač?
Přehazuje, ale občas se stane, že se veksle, jak jim říkáme, nepřehodí. Může dojít k závadě na výhybce nebo na čidle tramvaje a pak je potřeba to udělat ručně. V pár tramvajích a na některých smyčkách ještě ruční přehazování zůstává.

Lidovky.cz: Kdekoho na snímku zaujme váš výraz. Tvář máte otočenou směrem nahoru, až to skoro působí, že v průtrži mračen lamentujete bohu do oken.
Dívám se nahoru, protože když jsem přestavovala výhybku, kontrolovala jsem návěstidla, která ukazují, jestli je přehozená dobře.

Ne. V tomto počasí by tam fotografa nikdo nečekal.

Kolegové mi fotku posílali na mobil, takže jsem ji viděla hned první či druhý den po jejím zveřejnění. Podporovali mě, i když ne všichni mě na fotografii poznali. Je to skvělá momentka, to se musí nechat.

Lidovky.cz: Minulý týden jste se zúčastnila vyhlášení cen Czech Press Photo na Staroměstské radnici, pozval vás tam autor snímku? 
Ne, pozvali mě pořadatelé, kteří chtěli Michala Růžičku při předávání ceny překvapit. On o mně do poslední chvíle vůbec nevěděl. Mě překvapilo, jak reagovali lidé, kteří se účastnili předávání. Byla tam úžasná atmosféra. Sama už patnáct let amatérsky fotografuji, tak to bylo příjemné setkání. Říkala jsem si, že si fotografa musím pořádně prohlédnout, abych se mu příště vyhnula (smích).

Lidovky.cz: Jak dlouho už řídíte tramvaje?
Pět let. Chtěla jsem jezdit tramvají, a tak jsem se přihlásila.

Lenka Jelenová řídí tramvaje už pátým rokem.

 

Lidovky.cz: Z jakého popudu to vzešlo?
Z žádného, přišlo to jen tak. Možná jsem ovlivněná tím, že pocházím z ‚nádražácké‘ rodiny. Rodiče i babička pracovali na dráze. Poprvé mě to napadlo v 17 letech, ale pak se myšlenka nějak ztratila. Před řízením tramvají jsem pracovala 15 let na poště. Nejprve jako telegrafistka, pak za přepážkou. Faktem je, že tenkrát – nevím, jak je to dnes - byly na poště hrozné podmínky, a to i finanční. Když jsem se rozhodovala, co dál, napadly mě tramvaje. Je to něco jiného než auto, takže se člověk učí vše o tramvajích, předpisech a linkách od začátku. Ježdění mě prostě baví.

Lidovky.cz: Působíte, že vás jen tak něco nerozhodí, jak stresové pro vás řízení je? 
Lidé venku nedávají pozor, pohybují se mimo přechody, mají sluchátka v uších nebo deštníky, nepozorní jsou i řidiči aut, takže stresové to je. Každý se s tím vyrovnává po svém. Ale nestresuji se tolik, když někdo udělá blbost, zařvu si a za tři minuty jsem zase v klidu. A usmívám se na lidi. To byste nevěřila, jak se v pět ráno na zastávce dokážou mračit. Myslím, že tím hodně lidí štvu. Občas mi však úsměv někdo oplatí.

Lidovky.cz: Dostáváte se do kontaktu s cestujícími, byť asi zřídka?
Stává se, že třeba starší lidé poděkují, když vyjdu z kabiny a pomůžu jim s taškou, vozíčkem, pak zase dolů. Nebo poděkují, když na někoho počkám. To mě potěší. Jednou před Vánoci se mi na Hloubětíně stalo, že jsem počkala na paní, která vybíhala schody a ta mi potom dala pytlíček perníčků. Jiná mi zase dala sušený čtyřlístek.

Lidovky.cz: Cítíte zodpovědnost za cestující, které vezete?Samozřejmě. Ale při jízdě na to člověk nemyslí, je to automatické a zkrátka dané. Musíme věnovat pozornost více věcem.

Lidovky.cz: Měla jste někdy při řízení dopravní nehodu?
Nehodu měl snad každý, jsou na denním pořádku. Na začátku kariéry jsem se na křižovatce na Masaryčce srazila s autem, vylomila jsem mu kolo, takže neodjel. Bylo však jeho chybou, že tam najel. Žádná vážnější nehoda se mi dosud neudála. Dávám si větší pozor na místech, kde jsem už nehodu měla. Důležité je umět předvídat. Člověku se i zaběhnou myšlenky, ale že by mi uteklo něco, kvůli čemu bych potom měla nehodu, to ne.

Lidovky.cz: Jakou tramvajovou trasu jezdíte?
Každý den jinou. Vyhovuje mi to, není to stereotyp. Znám všechny tramvajové linky a zastávky v Praze nazpaměť. Jako rodilá Pražačka jsem měla výhodu, že jsem znala dobře centrum, problém jsem měla s širším okolím – třeba od Kulaťáku směrem na Divokou Šárku.

Lidovky.cz: Jak ze své každodenní zkušenosti hodnotíte pražskou dopravu?
Víte, co bych udělala? Zakázala bych průjezd Prahou a mimopražským jezdit do centra. Ať nechávají auta na odstavných parkovištích a sem se dopravují MHD. Protože Praha je auty zavalená, je to šílené.

Lidovky.cz: Je něco, co vás na cestujících rozčiluje?
To ani ne. Ale co nechápu, jsou lidé, kteří nastoupí na jedné zastávce a na další o 250 metrů dále zase vystoupí. Udivuje mě, že nejdou pěšky, zvlášť když jsou to třeba mladí lidé.

Lidovky.cz: Říkáte, že jsme líní?
Sakramentsky líní. Že to udělá starší člověk, dovedu pochopit. Ale když je to čtyřicátník, zírám. Chování lidí je však velmi individuální. Nedávno se mi stalo, že ke mně přišel starší pán s tím, že v tramvaji, která odjela na druhou stranu, zapomněl tašku a v ní i telefon. Volala jsem na dispečink, aby se po ní podívali. Najednou se mu nabídl asi dvacetiletý kluk, vystoupil z tramvaje, aby tam s pánem počkal a volal na dispečink ze svého telefonu. To mě mile překvapilo.